(aneb výlet do světa trochu jiného bikingu).
Úvod
O rychlebských stezkách jsem toho slyšel hodně a už hodně dlouho jsme přemýšlel o tom, že bych se tam jel podívat. No postupně jsem zkoušel ukecat Kinga s Danou a Štěpánku s Tomem. King se schoval do stánku v Litovli a Tomovi se nechtělo. Popravdě asi dobře udělali, protože jsem o stezkách měl úplně jiné představy, než jako vypadaly v reálu. Očekávali jsem krásné jezditelné šotolinové pěšinky a našli jsem traily v lese, kde bylo víc kamení jak stromů :).
Chtěl bych tu silně smeknout před Markétkou, že tento můj výmysl přetrpěla a přežila ve zdraví na kole, které pro toto rozhodně není stavěno a sjela věci které by mě na mém kole asi ani nenapadly normálně pokoušet.
No v sobotu ráno jsem hodili svoje kolesa na střechu a vyrazili směr Černá voda. Cesta v pohodě, auto jsem zapíchli před hospodu u kostela. Info centrum je asi 50m zpátky po silnici směr Žulová. Den předem jsem si zde zamluvil kolo od Meridy na půjčení (na 4,5h to stojí 300,-). Popravdě, pokud tam budete chtít jet, tak si opravdu nějaké pujčte. Bohužel v době naší návštěvy měla Merida kdesi jakousi předváděcí akci, tak zbyly pouze Meridy One-Five-O 3000-D . Původně jsem chtěl kolečko „jen na“ 120 mm zdvihu, ale zbyl jen tento bumbrdlíček se 160mm vpředu, 150mm vzadu, 36mm vnitřníma nohama a 15kg váhy. Naštěstí vidlice šla stáhnout na 100mm a zadní tlumič šel přitvrdit, takže do kopce kolo lezlo bez problémů, čemuž napomáhaly i 2,3″ pláště, ale těch pár kilo navíc šlo docela i cítit.
Úsek 1
Nasedáme na kola. Markétka na svého amuleta (bohužel druhé volné kolo nebylo a navíc prý by ani nechtěla) a já na svou půjčenou skoromotorku. První úsek cesty je vlastně jen nájezd, žádná úchvatná místa, prostě se jen dostat pod kopec. Stoupe se po asfaltu, starých dlážděných cestách, šotolině i trávě. Dokonce se brodí i poměrně hluboký potok, který jsem řešili asi tak 5 minut, než jsem vyšpekulovali, jak se dostat na druhou stranu se suchem v botách. Ale jinak nic nenormálního.
Úsek 2
Druhý úsek je už o poznání zajímavější. Začíná se nájezdem po příjemné šotolinové pěšince s mělkým brodem a stoupání po kořenech a přejezdem pár lávek. To lepší (a z mého pohledu nejlepší) následuje o kousek výš. Vyjede se z lesa na paseku a stoupe se krátkými serpentínami mezi kamením a o kousek výše po dřevěných lávkách kousek nad zemí mezi kamením. Je to sice místy trošku náročnější na ovládání kola, ale celé sjízdné. Na konci úseku dva se nachází rozcestí na horní nebo dolní trasu. Horní úsek je „bohužel“ zavřený kvůli jelení říji, tak jsme o něj ochuzeni. Jinak prý je to technicky nejnáročnější část okruhu, tak fakt si už nedovedu představit co by tam asi tak mohlo být. Podle rady z infocentra tedy z rozcestí okruhů vyjedeme na cestu kousíček nad ním a jedeme po ní doleva a na prvním možném rozcestí doprava. Tím se dostaneme na začátek úseku 3.
Úsek 3
Pěšinka mizí ostrou doleva z naší cesty a za začátku je to pohoda, mám vidlici vysunutou na maximální zdvih 160mm a tlumič na žehlení. Kousek to jede, pak přichází první pravá a já čumím jak puk. Předemnou je sešup dolů po kamených schodech, zde neexistuje něco jako hladká pěšina, prostě jen kamenné schody a kameny místy i s protihranou a tak. Sjíždím první úsek, pud sebezáchovy řve jak smyslů zbavený a pere se s tím nesmyslem, který velí „nejsi sračka, to dáš“. No asi mě spasily zdvihy, která různé díry žehlí jak kdyby se nechumelilo. Markétka to kolobrndí, místy vede a do mě se začíná vkrádat pocit provinění, do čeho jsem ji to zatáhl. Další 2 ramena jsou podobná, tak je nějak přežijeme. Začínám si uvědomovat, že doporučené kolo na ceduli u kostela (full, 2,3″ gumy) je asi fakt vhodné. Markétčino pevné kolo na 80mm a sjetých 1,9″ je sem totálně nevhodné. No jedeme kousek dolů po již rozumnější cestě (chápejte jako žádné schody, ale fest dolů a často vymleté). O kořeny a málo vyčuhující kameny není samozřejmě na celém okruhu nikde nouze. Vše jako bonus ve vlhké úpravě.
Úsek 5
Nebojte se, nejedná se o tiskovou chybu, jen číslování je tak nějak zleva doprava. No úsek 5 je asi pro nás nejsjízdnější pasáží z technických úseků okruhu. Jedinné těžší místo je ze začátku – nájezd na podelný kamenný val. Poprvé mám malou rychlost a kácím se. Nevýhoda stezek je, že jsou celé v kamenném poli. Tudíž ne že se po kamenech jen jezdí, ale se do nich případně i padá. Naštěstí pro mě už vím, že půjdu, tak vyrvu nohu z nášlapu (další chyba, ke kolu byly standartně platformové pedály a ty jsou sem opravdu vhodnější) a stoupám si bokem. Bohužel bokem je asi 0,3m níže a na vlhký šutr, takže se tak nějak pomalu položím mezi šutry a pedálem se aspoň rýpnu do lýtka. Ale jinak nic. Kousek to vedu a pak nasedáme a jedeme přes různě lehčí, težší úseky dál. Konečně na naše poměry sjízdný úsek, ale žádná švihová hladká pěšinka se, až na pár krátkých úseků, nekoná. Dojíždíme na konec úseku 5. Zde se můžeme, podle rady v infocentrum, dát doleva, dojet pod úsek 2 a zkusit po jeho vyjetí i úsek 4. Nechávám to na Markétce, protože přece jen pro ni je to tu neskonale větší utrpení jak pro mě. Asi aby mi neskazila moji zvrhlou zábavu svoluje a jedeme zase nahoru, přes druhý úsek, který je fakt pro nás nejzábavnější.
Úsek 4
No najíždíme na další úsek, hned na začátku nám úsek „jemně“ naznačí, že žadáná pohoda nás nečeká a naší vysněné šotolinové jednostopé pešinky se ani tady nedočkáme. Jede se opět mezi kameny, z kamenu na kámen, z kořenu na kámen, z kamenu na kořen, mezi kořeny, no prostě všechy možné i nemožné kombinace jsou zastoupeny v dostatečném množství. Místy je to fakt na bednu a já musím dát za pravdu další poučce z pravidel pohybu po stezkách, tj. „pokud místo neznáš, nejdříve si ho projdi“. Sice jsme to ani jednou neudělali, protože jsem vůl, ale fakt to má význam. Místy je technika doladěna až tak, že se do místa musí najet s určitým pedálem nahoře, jinak se ve škvíře prostě zaseknete. Jako bonus se tu na těsno řidítky objíždí kameny, když ho trefíte, odrazí vás to prostě dolů z pěšiny, opět mezi okolní šutry. Mlátíme se statečně (hlavně Markétka) a dojíždíme do místa, kde se objíždí po jednom kameni druhý. Člověk to automaticky rovná jak mine nejvíc vyčnívající místo, ale chyba, sjezd z kamene je asi o 30cm vpravo a tady do vede o 1m kolmo dolů rovnou na hubu. Zastavuji a čumím. Čekám na Markétku, aby mi tam nespadla. Dále je to zase drncáním, mlácení a kodrcání. Ale jinak nic „vyjímečného“, tedy na místí poměry. Dále pokračujeme po úseku 5 dolů. Tentokrát už opravdu dolů.
Úsek 6
Tady už se jedná o bežnou lesní cestu, místy svážecí průsek na dřevo, ale nic co by jsem nepotkali někde na závodech. V jednom místě míjíme místní skokánky – kameny s nájezdem a zadní hranou, tak 30-40cm nad terénem. Nejdřív je minu bokem, ale pak se vě mě probutí tak uhozenější část a kousek se vracím. Rozšlapu kolo, najedu na šutr a… těžká pohoda. Dopad sice vedl více na přední kolo, ale tlumič s vidlou vše pobraly jak nic. Takové příjemné pohoupání :). Další skoky už beru všechny a paráda, ty zdvihy fakt mají něco do sebe :).
Úsek 7
Kousek od zříceniny místního hradu je odpočinkové místo, kam po úseku 6 dorazíte. Sedmý úsek je vlastně jen objetí hradu, žádné extrémy a jen takové malé zpestření, tak jsem si aspoň zašli na zříceninu kouknout.
Úsek 8
Po návratu do začátku úseku 7 se už jede jen dolů, to mě nezabrání ještě blbě uhnout a za pokusu místních amplionů o píseň „Lady Carvenal“ si to valíme z kopce dolů, kde nás zarazí chybějící most. Tak zpátky a pak už po trase do infocentra. Zde ostříkám hadící a vracím kolo (dostávám zpět zálohu 1000,- na případné škody). Beru si z infocentra svoje červené kolečko, které jsem tu měl, aby mi ho nikdo zatím nečmajzl ze střechy a ukecávám Markétku ještě na krátký výlet přes let směr Vidnava, Kobylá a přes pole (kreslená zpevněná cesta neexistuje, jen místy jdou vidět její zbytky, ale jinak se jede kolejemi v trávě) zpět. Po nastoupení na své koločko si případám jak naruby. Místo pohodlného posedu sedím najednou hlavou dolů, ruce mám u sebe, celý jsem jaksi natažený. Ale po chvíli jsem si přivykl, jen mi připadá, že vidlice nemá absolutně žádný zdvih :).
Závěr
No co bych řekl na závěr, výlet se nám zdařil, vyjma kupy škábanců na nohách jsem přežili ve zdraví, tak to považuji za úspěch. Stezky hodnotit moc nechci, je to přece jen druh bikingu, na který nejsme zvyklí a tím by to bylo hodně ovlivněné. Musí se nechat, že tvůrci se zde museli fakt fest nadřít a až budu technicky více zdatný, tak to půjdu vyzkoušet znovu, asi si to i víc užiji. Na koncí října má být otevřený nový singl směr Velká Kraš, který už má být pro nás, prostě hravá pěšinka mezi stromy. Tak třeba ještě letos vyrazíme znovu. Jinak přístí rok se mají i změnit mapky, kde mají být okruhy rozděleny jak sjezdovky modrá, červená, černá, což bude pro spoustu lidí určitě přínosné.
S krátkým odstupem, tento výlet beru jako fakt zajímavý a vydařený a dostávám choutky na repete :), ale tentokrát musí i Markétka dostat pořádný kolo. Snad ji ještě ukecám :).
Omluvte kvalitu některých fotek, lepší foťák byl na cestách a starý Canon má bohužel nějakou chybu v expoziční automatice, tak to občas vypadá jinak, než bych si představoval.
